Ekonomický cyklus, hospodářská krize, její příčiny a možná řešení.

V každé učebnici Makroekonomie si můžeme přečíst informace o nejdůležitějších fázích hospodářského cyklu. Jsou to: A) Konjunktura. Je charakteristická růstem HDP a celkovým zvyšováním životní úrovně obyvatelstva. B) Zpomalení růst

Na průběhu hospodářského cyklu se všechny ekonomické školy shodnou. Se zdůvodněním proč hospodářské krize vznikají je to již horší. Ekonomické školy v tom nejsou zajedno a o to více neshod pak panuje v názoru jak krizím předcházet či je dokonce „léčit“. V tomto článku se pokusím předložit veřejnosti svůj názor na to proč krize vznikají a jak by se jim dalo předejít či jak je dokonce „vyléčit“. Jde o totálně jiný pohled neekonoma, což nemusí být nutně na škodu. Je možné, že někteří ekonomové postižení profesionální slepotou prohlédnou a sami si překvapeně řeknou: “Vždyť je to to tak jednoduché a jasné! Jak to, že na to ještě nikdo nepřišel?“

Peněžní zásoba tj. peníze a všechny jejich substituenty (například cenné papíry, bankovní vklady a dluhopisy) ve společnosti roste přibližně exponenciálně v čase. Růst peněžní zásoby je daný úročením a faktem, že jednou použité peníze ze společnosti nemizí ale zůstávají dále v oběhu. Zanedbatelná část peněžní zásoby může být bez náhrady zničena například ohněm či vodou, ale sama od sebe peněžní zásoba neubývá. Peníze – dluhopisy jsou informace, že někdo někomu dluží a ta informace se dá jen těžko „vymazat“. Peníze – dluhopisy spolu s úroky, které přinesly, často zůstávají nějakou formou v oběhu i poté co byl původní dluh splacen. Na druhou stranu růst množství prodaného zboží a služeb v čase je přibližně pouze lineární. To je dané přírodními zákony. Některá odvětví mohou i několik let růst exponenciálně, ale dříve či později narazí na „přirozené limity“ a exponenciální růst se zastaví. Navíc většina zboží a služeb je prodána právě jednou, poté z oběhu na rozdíl od peněz definitivně a bez náhrady zmizí, protože je jednorázově spotřebována. Zboží a služby musí být na rozdíl od peněz neustále obnovovány. Ve společnosti tak postupně stále narůstá rozdíl mezi množstvím peněz (exponenciální růst) a množstvím prodaných statků (lineární růst).Více starých peněz – dluhopisů znamená více nových peněz vzniklých úročením. Peníze dělají peníze. V dalších kolech je tak možné úročit stále větší a větší množství peněz. Nadměrný růst nových peněz úročením je možný buď vysokou úrokovou sazbou, kdy si peníze půjčí jen málo dlužníků, nebo naopak nízkou úrokovou sazbou, kdy si peníze vypůjčí skoro každý. Závislost růstu peněžní zásoby na úrocích má tvar písmene U jak jsem to již zveřejnil v časopise Financial Review 5/98 v článku „Vysoké úroky nebo hospodářský růst?“. Během několika desetiletí pak dojde k situaci, že věřitelé v souhrnu požadují po dlužnících více peněz, než kolik jsou dlužníci schopni vyprodukovat dohromady. Stále větší podíl dlužníků totiž není schopno dluhy včetně úroků splácet i přes to, že mají stabilní a dlouhodobý odbyt. Tím vzniká velice nestabilní situace, která se může proměnit v hospodářskou krizi.

Rozdíl mezi množstvím peněz a statků v oběhu je zmírňován průběžnou malou inflací, která peníze znehodnocuje v čase. Statků může být stále stejně, ale na jejich zakoupení je nutné použít více peněz. Snad proto je mírná inflace většinou ekonomů považována za prospěšnou, protože fakticky oddaluje nástup krize. Deflace je naopak považována za škodlivou, protože nástup krize urychluje.

Další oddálení krize je možno dosáhnout například snižováním výrobních nákladů dlužníků. (Například novou technologií či přestěhováním výroby do místa s levnější pracovní silou) Má to ale své fyzikální limity. Dříve či později dlužníci nedokáží své dluhy splácet, protože jejich produkce roste přibližně jen lineárně, ale peněz mají splácet stále více a více (exponenciální růst). Problém se většinou řeší tak, že dlužníci zastaví svůj majetek (jehož cena vlivem inflace jakoby vzrostla), aby získali dodatečné peníze na splacení dluhů. Vyráží tak klín klínem. Vypůjčením si peněz na uhrazení starých dluhů (bez změny nákladů) a to i opakovaně problém neřeší. Jen to oddaluje bankrot dlužníka. Žádný nový statek se tím nevytváří, vzrostle jen nebezpečí vzniku hospodářské krize v celé společnosti.

Protože existující reálné statky již nedokáží pokrýt požadavky expandujících finančních trhů, bývají uměle vytvářeny deriváty cenných papírů nebo i nové typy cenných papírů jejichž hodnota bývá jen virtuální a je založena jen na víře obchodníků, kteří s nimi obchodují. Za nic reálného se obvykle nedají směnit. (Vlastně 49% akcií každého podniku jsou jen virtuální cenné papíry. Zkuste si koupit 1% akcií libovolné továrny, zajděte s nimi do továrny a pokuste se je vyměnit třeba za soustruh. Reálně dostanete akorát přes hubu. V lepším případě se vám pouze srdečně vysmějí. Reálným vlastníkem továrny je pouze ten, kdo vlastní 51% akcií.) Klasickým případem virtuálních cenných papírů jsou zaváděné emisní odpustky na CO₂. Vlastně si kupujete slib, že se situace nezmění a koncentrace CO₂ v atmosféře zůstane stejná. Reálného jste nezískali vůbec nic, navíc ten slib stejně nebude dodržen (výroba při které vzniká CO₂ bude převedena jinam) a přesto v obchodech s CO₂ budou létat miliardy a celkově se v důsledku zvednou všechny ceny – inflace.

Takže jsme na vrcholu hospodářského cyklu. Velká část podniků již nestíhá splácet dluhy a úroky. (Pokud není koncentrace předlužených podniků příliš veliká, pak bankrot několika malých podniků či bank může být „vstřebán“ a krize nemusí vypuknout.) Pak stačí jeden větší bankrot a rozeběhne krize jak je klasicky popsaná v učebnicích. Dlužníci – podniky i banky neplní své závazky. Bankrotují a propouští zaměstnance. Zaměstnanci – spotřebitelé nedostávají mzdy a přestávají utrácet za zboží a služby. Další podniky omezují výrobu a bankrotují, protože jejich zboží a statky nejdou na odbyt. Jde o lavinovitý domino efekt, který se zastaví až u podniků, které jsou schopny splácet dluhy (případně nemají žádné dluhy). Ty si totiž mohou dovolit snížit dočasně výrobu a přečkají krizi aniž by zbankrotovaly. Krize je celkově provázena zmenšováním peněžní zásoby, protože část dluhopisů a virtuálních cenných papírů musí věřitelé oželet. Banky a podniky si vytvářejí zásoby v hotovosti větší než obvykle, aby se nedostaly do platební neschopnosti. Přestávají si peníze vzájemně půjčovat. Tím se výrazně zpomalí rychlost oběhu peněz, těch je pak na trhu relativní nedostatek a stoupá po nich poptávka. Může vzniknout deflace. Poklesne nadhodnocená cena některých komodit a zejména nemovitostí, protože tím trh reaguje na zmenšení peněžní zásoby. Rozdíl mezi množstvím peněz a množstvím služeb se zmenší a to umožní opět konjunkturu až do další krize.

Pokud vláda do krize nevhodně zasahuje dodáváním dalších a dalších peněz do oběhu a způsobí tím hyperinflaci, fakticky tím krizi jen prohloubí a prodlouží. Státní dotování předluženého podniku je příkladem nevhodného zasahování protože vydá tištěné peníze na pokrytí nesplatitelných dluhopisů. Takové typy dluhopisů musí naopak zmizet z oběhu co nejrychleji a bez náhrady, aby se celková peněžní zásoba mohla co nejdříve dostat do rovnováhy s produkcí zboží a služeb. Naopak vytvoření státních zakázek typu „Hladová zeď“ jsou podle mého názoru prospěšným zásahem státu. Státní zakázky by neměly směřovat k proplácení nesplatitelných dluhů. Měly by obecně směřovat k vytvoření dlouhodobě a všeobecně využívaných projektů jako je například stavba silnic a železnic, informačních a energetických sítí, školství a zdravotnictví , sociální bydlení, věda a výzkum a tak podobně. Prostě věci, které nepřinášejí investorům rychlý výnos, ale z dlouhodobého hlediska jsou pro společnost velmi důležité a užitečné.

K výše uvedeným úvahám jsem se dostal tím, že jsem přemýšlel nad společenskými zákony, které byly svou důležitostí ve Starozákonní Bibli povýšeny na boží zákony. Ve třetí knize Mojžíšově je uvedeno v 25. kapitole: „36 Nebudeš od něho brát lichvářský úrok, ale budeš se bát svého Boha. Tvůj bratr bude žít s tebou. 37 Své stříbro mu nepůjčuj lichvářsky, na poskytované potravě nechtěj vydělávat.“ A v páté knize Mojžíšově je uvedeno v 15. kapitole: „1 Každého sedmého roku budeš slavit léto promíjení dluhu. 2 Toto je způsob promíjení dluhu: Každý věřitel svému bližnímu promine, co mu půjčil. Nebude na svého bližního, svého bratra, naléhat, protože je vyhlášeno Hospodinovo promíjení dluhu. 3 Na cizince naléhat smíš, ale co máš u svého bratra, to mu tvá ruka promine.“

Domnívám se, že ekonomické krize jsou stejně staré jako vynález peněz – dluhopisů a jejich úročení. Ve Starozákonních dobách se dlouhá staletí technologie výroby a prodeje neměnily, tudíž finanční krize musely přicházet skoro s železnou pravidelností. Lze si přestavit že podle výše uvedených informací to mohlo probíhat takhle nějak. Nejprve bylo období několikaletého růstu. Majitelé peněz – věřitelé (asi se jim tehdy neříkalo bankéři) půjčili na začátku sezóny své peníze kupcům, řemeslníkům a zemědělcům. Řekněme, že jim půjčili 1000 stříbrných mincí a sjednali si úrok 10%. Dlužníci na trhu nakoupili za peníze nářadí a suroviny a celý rok ve společnosti obíhalo oněch 1000 mincí. Z nedalekého dolu kupci každý rok od horníků přivezli 130 nových mincí. Na konci sezóny dlužníci rozprodali své zboží, 1100 dali majitelům peněz a 30 jim zbylo na horší časy. Druhým rokem si dlužníci půjčili již 1100, po roce pak věřitelům odevzdali 1210 a na horší časy jim zbylo 50. Spolu s prvním rokem jim zbylo dokonce 80 stříbrných mincí. A tak dále jak je uvedeno v tabulce. Prvních několik let všichni bohatli.

rok	půjčka		splaceno	mincí	rozdíl	rozdíl
1	1,000	100	1,100	1,130	30	30
2	1,100	110	1,210	1,260	50	80
3	1,210	121	1,331	1,390	59	139
4	1,331	133	1,464	1,520	56	195
5	1,464	146	1,611	1,650	39	234
6	1,611	161	1,772	1,780	8	243
7	1,772	177	1,949	1,910	-39	204
8	1,949	195	2,144	2,040	-104	101
9	2,144	214	2,358	2,170	-188	-87
10	2,358	236	2,594	2,300	-294	-381
11	2,594	259	2,853	2,430	-423	-804
12	2,853	285	3,138	2,560	-578	-1,383
13	3,138	314	3,452	2,690	-762	-2,145
14	3,452	345	3,797	2,820	-977	-3,122
15	3,797	380	4,177	2,950	-1,227	-4,350

Problémy začali kolem sedmého roku. (Modelová tabulka je tak nastavená záměrně, aby to odpovídalo bibli.) Dlužníci sedmý rok již nedokázali prodat tolik svých výrobků, aby za ně dostali požadovaných 1949 mincí, protože v oběhu bylo jen 1910 mincí. Zbývajících 39 mincí neuhradili v hotovosti stříbrem, ale záznamem na papyru, že v minulých letech měli vždy zisk, který mají bezpečně uložený u věřitelů a že si mohou v případě potřeby stříbro kdykoli vyzvednout. Všichni se s tím spokojí, protože věří systému a věřitelé i dlužníci začnou papyrusové záznamy používat stejně jako stříbrné mince. Zadlužování může běžet dál několik let. Po čase ale sousední zlý panovník požaduje po modelové starozákonní společnosti poplatek 3000 stříbrných mincí nikoli papyrových záznamů, že prý jim jinak vyhlásí válku. (Spouštěcím mechanismem krize mohlo být i něco jiného. Například neúroda.) Podle záznamů je poplatek možné uhradit, protože bylo patnáctý rok půjčeno lidem 3797. Reálně je ale možné shromáždit pouze 2950 stříbrných mincí. Více jich prostě v modelové společnosti není. Krize vypukne ve chvíli, kdy si většina lidí chce vyměnit své papyrusové dluhopisy za stříbrné mince. Ty pak chce držet každý a jejich hodnota vzroste – deflace mincí. Papyrusové záznamy ale již nemají cenu – inflace záznamů. Pokud vladař ve snaze zachránit situaci vydá do oběhu další záznamy, krizi tím jen zhorší protože tím může vyvolat hyperinflaci. Krize pak skončila až když byla většina záznamů zničena či vymazána a zůstaly jen stříbrné mince. Dlužník, který měl smůlu a dluhy neuhradil byl tehdy obvykle prodán do otroctví či uvězněn. Jen pro zajímavost dodávám, že horníci ručně dokázali vytěžit stříbra jen na 130 mincí ročně. Kdyby ale vynalezli střelný prach či dokonce dynamit, vytěžili by stříbra mnohem více a krize by se tím o několik desetiletí oddálila. Jde samozřejmě jen o modelový výpočet, aby bylo čtenáři jasné co míním tím exponenciálním a lineárním růstem. Skutečné ekonomické zákonitosti jsou komplikovanější.

Starozákonní vladaři a kněží pravděpodobně vypozorovali výše uvedenou příčinu krizí a vyhlásili jako boží zákon, že každý sedmý rok musí věřitelé odpustit dluhy svým dlužníkům. Vlivem krize jsou dluhopisy tak jako tak bezcenné, tak proč je prostě rovnou nezrušit a bez krize? Podle mne důsledkem nařízení také bylo, že věřitel si důkladně prověřil platební schopnost dlužníka než mu cokoli půjčil. Hlavně se ale každých 7 let udělala inventura a bezcenné dluhopisy byly zničeny. Tím se udržovala stálá a dlouhodobá rovnováha mezi peněžní zásobou a množstvím statků ve společnosti, jak je ukázáno v grafu. I když čas od času někdo zbankrotoval, celospolečenská krize nemohla vypuknout, protože většina lidí měla své příjmy a výdaje v rovnováze nejen na papyru ale ve skutečnosti.

Důvod vzniku krize se od té doby nezměnil. Princip je stále stejný. Peněžní zásoba roste vlivem úročení rychleji než statky. I dnes jsou běžné státy, které nedokáží své mezinárodní dluhy splácet. Také je běžné, že si vypůjčují, aby měli na splácení starých dluhů a běžné je i to, že jim věřitelské státy z politických důvodů dluhy odpouštějí, aby se nezhroutili mezinárodní obchody. To je pikantní ve srovnáním s výše uvedeným přikázáním z bible, kdy cizinci se se dluh odpustit nesměl.

My dnes nemáme kryté peníze žádným hmotným statkem. Peníze jsou kryté pouze důvěrou lidí, že je možné je za statky vyměnit. Navíc většina peněz dnes již existuje pouze jako záznam na bankovním účtě. Pro exponenciální růst peněžní zásoby již ani není nutné tisknout nadměrně papírové peníze. Stačí pokud jen přirůstají úroky na účtech. Takto vytvořené virtuální peníze jsou pak opět na úrok zapůjčeny a tvoří tím další peníze. Krize pak vznikne v okamžiku, kdy se většina lidí pokusí proměnit své virtuální peníze uložené v dluhopisech za pravé peníze – bankovky. Zjistí se, že tolik bankovek v oběhu ani není. Dluhopisy ztratí na ceně a bankovky na krátkou dobu posílí. Předlužené podniky začnou bankrotovat a propouštět. Vláda ve snaze zachránit situaci nahradí virtuální dluhopisy novými vytištěnými bankovkami. Lidé zjistí, že peněz je v oběhu moc začnou je vyměňovat za statky. Zjistí se, že dokonce ani statků není v oběhu dostatek. Bankovky ztratí na ceně – hyperinflace a statky posílí. Zbankrotují další podniky, ty které nejsou napojeny na státní penězovod a nebyly předlužené a bez státního zásahu by krizi dokázaly přečkat v útlumu. Krize pak skončí až když je zrušena většina dluhopisů protože dlužné firmy přestaly existovat a udělá se měnová reforma. Bohužel se tím také výrazně znehodnotí celoživotní úspory nevinných drobných vkladatelů – věřitelů, což jsou vlastně dluhy jejich dlužníků – bank.

Pro dokumentaci svých názorů uvádím graf vývoje HDP a peněžní zásoby v USA od roku 1960 do roku 2005. Růst peněžní zásoby M3 (peníze + dluhopisy červená křivka) je skutečně exponenciální. V období po rozpadu socialistického tábora od roku 1990 do roku 1995 se investorům z USA naskytla nečekaná příležitost investovat peníze do skutečných podniků ve východním bloku a ne jen do virtuálních ničím nekrytých dluhopisů čehož využili. Peněžní zásoba proto v této době nerostla. Je to též období, kdy vláda USA snižovala svůj státní dluh. Je také patrné, že růst reálného HDP očištěného od inflace v cenách roku 2000 je pouze lineární. Je tedy patrné, že jednoho dne musí nastat to, že požadované úroky z dluhů budou větší než přírůstek reálného HDP. To se stalo roku 2008. Podniky dál vyrábějí a prodávají stejně, přesto již nejsou schopny své dluhy splácet. Finanční krize hypoték byla spouštěcím mechanismem. celostátní a zřejmě i celosvětové hospodářské krize. Přitom nesplácených hypotéčních dluhů byl jen nepatrný zlomek všech dluhů. Stačilo to ale k tomu, že věřitelé znejistěli a začali hromadně požadovat proplacení svých virtuálních dluhopisů. Zjistilo se přitom, že dluhopisy nejsou dostatečně kryty protože lineární přírůstek reálného HDP je již několik let menší než exponenciální přírůstek dluhopisů. Dluhopisy ztratily přes noc cenu (včetně penzijních, sociálních a zdravotních fondů) a první podniky v USA začaly bankrotovat a propouštět a spustily tím domino efekt dalších bankrotů v celém světě. Krize se zastaví až bude většina dluhopisů zničena a přírůstek reálného HDP bude větší než přírůstek peněžní zásoby.

Návrhy jak čelit hospodářské krizi.

Základem je dlouhodobě udržet množství peněz a množství statků v oběhu v rovnováze. Jenže to se snadno napíše ale hůře se to udělá. Monetaristé by mohli vyprávět. Celkem oprávněná námitka proti omezení nadměrného růstu peněžní zásoby je, že by se tím ekonomika celkově zpomalila. Prvních několik let by to jistě platilo. Později by si lidi na omezení zvykli a počítali by s ním. Naučili by se řešit problémy i jinak než jen půjčkou. Cest jak omezit nadměrný růst peněžní zásoby je velmi mnoho. Bohužel asi žádná není „bezbolestná“. Proto je jen malá šance, že omezení bude zavedeno. Uvádím jen několik možností:

A) Kontrola množství úroků státním úředníkem, který by nepovolil půjčky na úrok pokud by již byl roční povolený limit vyčerpán. Tohle nemůže projít, navíc hrozí velké riziko korupce.

B) „Muslimské bankovnictví“. Banky si s věřiteli nesjednají pevné úroky ale podíly na zisku. Automaticky se tím reguluje vztah mezi peněžní zásobou a statky. Růst zisků – statků znamená růst množství peněz a naopak. To neprojde protože banky by tím na sebe braly i riziko podnikání a měly by i vyšší náklady sledování účetnictví svých dlužníků. Současné úročené půjčky jsou pro banky mnohem jednodušší a asi i výnosnější.

C) Zavedení povinnosti odpouštět po několika letech všechny nebo jen některé nesplacené dluhy tak, jak je to uvedeno ve Starém zákoně. To neprojde, navíc hrozí riziko záměrného zneužití takového zákona ze strany dlužníků.

D) Systém zápočtů dluhů. Většina dlužníků není schopna dluhy splácet kvůli druhotné platební neschopnosti. Mohla by se zavést možnost platit své dluhy svými pohledávkami. Dluh by se tak přenesl ob jednoho účastníka trhu. Celkové množství peněžní zásoby by se tím snížilo protože část dluhů by se vzájemně vyrušila.. To neprojde protože firma co dostane místo peněz pohledávku bude poškozena pokud sama nemá dluhy. Navíc hrozí riziko, že své dluhy nebude chtít nikdo splácet.

E) Fyzická likvidace velké skupiny věřitelů. Domnívám se, že takhle rázně hospodářskou krizi ukončili nacisté ve třicátých letech minulého století, když zbavili židy – věřitele občanských práv a povraždili je. Mnoho dluhopisů v nacistickém státě tím přestalo existovat. Bouřlivý rozvoj ekonomiky pak nacistům umožnil vést válku. Nedoporučuji! A doufám že to nebude zavedeno.

F) Losování které úroky budou zrušeny. Jednou ročně by se losováním určilo u kterých konkrétních dluhopisů nemusí dlužníci věřitelům splácet úrok ale pouze jistinu. To neprojde, věřitelé s tím nebudou souhlasit. A u nás v Čechách by se při losování podvádělo a uplácelo.

G) Do oběhu by se směly vydávat pouze dluhopisy kryté statky. Například automobilka by vydala dluhopisy v nominální ceně 300 000Kč s tím, že je bude možné za rok vyměnit za peníze za tržní cenu nebo za nový automobil. Věřitel by si pak vybral peníze nebo auto podle své volby. Banky by pak fakticky ani nemohly dluhopisy emitovat ale mohly by se na obchodech s papíry podílet jako překupníci. Platilo by se jim za služby podobně jako se jim již dnes platí za vklad a výběr. Což je fakticky poplatek za převedení jedné formy dluhopisu – bankovky na jinou formu dluhopisu – peníze na účtě. Tato forma omezení emise dluhopisů se mi zdá ideální. Podniky by mohli emitovat jen tolik kolik je jejich výroba a tržní cenou by regulovali zda si přejí vydávat raději auta nebo peníze. Bohužel banky ale hlavně stát s tím nebudou souhlasit, protože by nemohli své dluhopisy vydávat. Zatím totiž vydávají dluhopisy kryté jen důvěrou lidí a zatím jim to tak vyhovuje.

H) Peněžní zásoba krytá energií. Zvláštním případem bodu G) by byly peníze pevně navázané na produkovanou energii. Stát by mohl mít pouze tolik peněžní zásoby kolik produkuje energie podle hesla. Chceš vydat dluhopisy? Postav funkční elektrárnu! Rozbila se ti elektrárna? Zruš ty dluhopisy! Tato metoda má výhodu, že zákon zachování energie se nedá ošidit a virtuální energie a peníze by se nedaly vytvořit. Ale to taky neprojde. Důvod je ten samý jako u bodu G).

Bohužel nejreálnější scénář je, že se se k omezení nadměrného růstu peněžní zásoby nepřistoupí a situace se bude řešit tak jak se řeší doteď. Tedy plíživou inflací s tím, že se bude doufat, že to nepřeroste v hyperinflaci. K řízení ekonomiky ale úředníci potřebují údaje a ty se sbírají a vyhodnocují se zpožděním několika měsíců. Často pak jsou úředníci nuceni reagovat naslepo jen podle odhadů i když realita pak může být jiná. Aby stát a státní banka mohli okamžitě reagovat na změny ekonomické situace navrhuji toto: Zavede se parametr zvaný teplota ekonomiky analogický k pojmu teplota používaný ve statistické fyzice. Teplota ekonomiky pak bude úměrná celkovému výkonu ekonomiky = HDP a také kvadrátu průměrné rychlosti pohybu osob ve státě, které ekonomiku vytvářejí. Jistě se mnou budete souhlasit, že ve středověku, kdy se chodilo převážně pěšky byla výkonnost ekonomiky nižší než dnes v době aut a letadel. Dnes již také máme technické možnosti změření rychlosti pohybu u dostatečného počtu osob pomocí mobilů a GPS. Stačí jen, aby stát zákonem požádal provozovatele mobilních sítí a uživatelů GPS, aby dali státu anonymně tyto údaje k dispozici. Pak již stačí jen jeden lepší počítač a program, který se dá udělat do týdne a stát může mít k dispozici on line údaje o celkové průměrné hospodářské situaci ve státě. Spolu s tím, že závislost růstu peněžní zásoby na úrocích má tvar písmene U se pak stát může pokusit nastavit úrokovou míru tak, aby přírůstek peněžní zásoby odpovídal přírůstku reálného HDP.

Vilém Mikula